Když úřady považují automobil za nepřítele státu

Uveřejněno dne 22 dubna 2015 000 8:49

JEFFREY TUCKER 20|04|2015
Některá evropská města prosazují podobné ideály, jako měl Mao Ce-Tung. Třídními nepřáteli tentokrát nejsou kapitalisté, ale řidiči.

Moderní stát byl založen a vybudován s myšlenkou přinést světu hmotný pokrok.

Jak jen se věci změnily! Nyní tentýž stát pracuje každým myslitelným způsobem na zvrácení pokroku a dokonce se vychloubá úžasnými kroky, které podnikl, aby učinil naše životy ubožejšími. Dokonce má žaludek chvástat se tím, že je v jeho moci odrazit naše permanentní usilování o lepší život, a očekává, že za to budeme svým pánům děkovat – a ještě za toto privilegium platit.

To jsou myšlenky, jež mě napadaly při četbě reportáže V Evropě je znepříjemňování života řidičům součástí komunální politiky v New York Times. Správně: úřady se nesnaží učinit jízdu autem snazší a méně problematickou, ale naopak těžší a problematičtější, aby se lidé vzdali aut a chodili po svých tak jako před vynálezem kola. Možnost naskočit do člověkem ovládaného ocelového vynálezu, který nás dopraví rychlostí 300 km/h, kamkoliv chceme, musí být přece považována za jeden z největších úspěchů v historii lidstva. Osvobození vůle člověka! Kdekoli v posledních sto letech nacházíme pokrok, radost a naplnění lidských tužeb, nacházíme také automobil. Automobil téměř vyřešil obrovské problémy představované existencí časových a prostorových omezení a umožnil nám podnikat významné aktivity. Pracujeme, žijeme, nakupujeme a cestujeme tam, kam chceme, a stačí nám k tomu zlomek času, který potřebovali k přepravě na stejnou vzdálenost naši předkové.

A jak se k tomu staví stát? Snaží se to všechno zastavit. Úřady evropských měst „vytvářejí městské prostředí otevřeně nepřátelské k autům,“ píší Timesy. „Metody se různí, cíl je však jasný – učinit používání automobilu dražším a jednoduše natolik hrozným, aby se od něj lidé odvrátili k ekologičtějším dopravním prostředkům.“ Uvědomují si vůbec evropští lídři, že pouze oživují dopravní plány Velkého kormidelníka Mao Ce-tunga? Když se v roce 1950 dostal k moci, prohlásil Čínu za zixingche de guo, království bicyklů. Kolo bylo jedním ze tří předmětů, které musel vlastnit každý občan (další dva: hodinky a šicí stroj). Mělo se stát velkým symbolem rovnosti a ochoty občanů používat sílu vlastních svalů k práci na vítězství socialismu.

A tak je to v celé Evropě, kde se silnice uzavírají motorovým vozidlům, parkoviště jsou likvidována a pohonné hmoty jsou zatíženy daněmi do té míry, že se stávají nedostupnými. Na mnoha místech se povolená rychlost snižuje na rychlost chůze, jinde je vjezd autům zakázán zcela. Ideou tentokrát je nikoliv budovat velkou socialistickou utopii, nýbrž „chránit životní prostředí“ – a k čertu přitom s blahem lidských bytostí, z jejichž peněz tyto státy žijí a prospívají. Děje se to všechno jen kvůli životnímu prostředí? To není jediný důvod. Úřady tvrdí, že silnice jsou příliš úzké, než aby zvládly intenzivní automobilový provoz, protože většina z nich vznikla ještě před érou automobilů. To je zvláštní. Městské ulice ve Spojených státech také existovaly dříve než auta, ale Američany jako podnikatel Brigham Young, který založil Salt Lake City, napadlo udělat je dost široké na to, aby se v nich mohl otočit do protisměru krytý povoz. Povětšinou je skutečným důvodem jen to, že urbanisté prostě nemají auta rádi a tak se „obecně shodují, že rozvoj automobilové dopravy není pro města žádoucí.“

Problém s těmito „urbanisty“ je ten, že neuvažují o lidech jako o jednotlivcích se svými zájmy, kteří jednají podle vlastních plánů a dávají tak vzniknout spontánnímu řádu, jehož působením se z měst stávají skvělá místa k životu. Namísto toho chtějí plánovat z ptačí perspektivy a donutit všechny podřídit se bez ohledu na to, jak hrozné to pro lidi bude. V nejhorších případech těmto urbanistům nahání hrůzu pohled na miliony lidí, jimž se dobře daří a kteří žijí podle svého, a stejně jako předseda Mao volají po systému, který považují za uspořádanější.

Vyzbrojeni mocí moderního státu – který ničí prosperitu a civilizační pokrok, protože, jak se ukazuje, to je jediná věc, v níž je opravdu dobrý – pracují urbanisté na splnění svého cíle, ale k čemu to povede? Je zvrácení sta let pokroku dobrý způsob, jak zlepšit životy lidí? Urbanisté tomu věří. Mají totiž jinou představu toho, jak by měl život vypadat. Chtějí, aby město připomínalo spíš mraveniště než místo, v němž jednotlivci volí mezi dostupnými možnostmi, sní a pracují na naplňování svých cílů. Statická existence dělníků a rolníků v komunistickém režimu jako by se jim zamlouvala víc.

Reportáž v New York Times naznačuje, že ve Spojených státech je situace velmi odlišná, že podle mínění tamních plánovačů jsou auta v pořádku. Tak tomu ale není. Válka proti automobilu se vede již půl století. Dokonce ani mezistátní dálnice nebyly vybudovány pro automobily. Byly postaveny proto, aby se vojenská vozidla mohla v případě invaze či vzpoury rozmístit po celé zemi a získat nad ní kontrolu. Automobil ve skutečnosti nikdy neměl na úřadech přátele. Automobil je produkt soukromých trhů, používaný jednotlivci k naplnění individuálních cílů.

V rozhovoru o své knize It’s a Jetsons World jsem zmínil, že kdyby úřady nevlastnily silnice a neregulovaly tak intenzivně inovace v dopravě, mohli jsme už dnes mít létající auta. Toto tvrzení nelze prokázat či vyvrátit, ale tak tomu zkrátka je ve světě postrádajícím ověřitelná tvrzení na téma, co by mohlo existovat při absenci úřední kontroly inovací a výroby.

Zamyslete se však nad tím, jak slabý pokrok zaznamenáváme i tam, kde je automobil poměrně tolerován.

Onehdy okolo mě projela nová Honda Accord, kterou jsem si spletl s Lexusem, a prosvištěl kolem i nový Lexus, který vypadal víceméně jako můj Accord z roku 1995, a tehdy mě napadlo: zlepšují se auta doopravdy, nebo jen recyklujeme různé typy designu, jako se opakovaně vracejí do módy různé šířky kravat? Tak si podniky počínají v sektorech, kde zákazníci žádají inovace pouze v oblasti stylu, nikoliv podstaty (pánské oděvy). To však není případ dopravy. Ano, v nových modelech jsou nové bezpečnostní systémy a senzační prvky výbavy. Proč se ale „koncepční automobily“ velkých výrobců nikdy nedostanou na silnice? A proč někteří lidé tvrdí, že auta nebyla nikdy lepší než v době před nějakými padesáti lety? O jaké inovace přicházíme? Výroba osobních automobilů ve Spojených státech skutečně podléhá rozsáhlému centrálnímu plánu. Máme tu normy pro měření spotřeby paliva, regulace všeho možného od pneumatik až po objem motoru a tisíce dalších drobností. Neexistuje žádná část automobilu, která by nepodléhala nějaké regulaci, a to až po vzhled kontrolek na palubní desce. Kolik prostoru pro inovaci doopravdy zbývá?

Přesně jak napsal Bastiat o smíšené ekonomice. Nikdy nebudeme vědět jistě, jaké inovace se nikdy nestaly živoucí součástí našeho hospodářského světa, protože inovátorům se postavily do cesty regulace. Nikdy nebudeme vědět jistě, jaký druh materiálních požehnání mohl přijít, nebýt plenění kapitálu a kreativity, k němuž „pod vládou Leviatana“ den za dnem dochází.

Úřady byly vždy nepřítelem pokroku, dokonce i když samy tvrdí, že jsou jeho přítelem. V poslední době slýcháme stále upřímnější vyjádření vládnoucích představitelů. Chtějí zvrátit pokrok a vůbec se tím netají. Půjde-li to takhle dál, jediným územím skutečného pokroku zůstane prostor vytvořený v digitálním vesmíru, kde jsou plánovači příliš pomalí nebo příliš hloupí na to, aby nás zatáhli zpět do doby kamenné, v níž spatřují svůj ideál.

ZDROJ: Jeffrey Tucker je ředitelem projektu Liberty.me a autor knih „It’s a Jetsons World: Private Miracles and Public Crimes“ a „Bourbon for Breakfast: Living Outside the Statist Quo“. Přeložil Jiří Červenka. Původně vyšlo naAutoweb.cz.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist